Dům hudby Plzeň



  • Kde jsem:

Koncert jako gratulace k jubileu Jindřicha Durase

Interpret, který uváděl na koncertech i nahrával ve studiu velká klavírní díla minulosti i téměř bezpočet novinek západočeských skladatelů, se dožil 27. prosince osmdesáti pěti let. V pondělí od půl osmé večer vyslechne v plzeňském Domě hudby v Husově ulici koncert věnovaný svému životnímu jubileu. S publikem také pobeseduje nad svými rozhlasovými nahrávkami ze skladeb Aloise Háby, Karola Szymanowského a Karla Pexidra.

Poutem nejsilnějším byl a je spjat s konzervatoří v rodné Plzni. Pedagogicky tady působil od jejího prvního školního roku 1961/62. „Když vzpomínám na začátky plzeňské konzervatoře, vytane mi na mysli téměř rodinná pohoda. Po konkurzu jsme byli přijati do řádného pracovního poměru na plný úvazek tři: houslista Miloš Macháček, klavírista Antonín Brejcha a já,“ zavzpomínal Jindřich Duras na úplné počátky své práce na konzervatoři.

Jako interpret si velmi cení dlouholeté spolupráce s Československým rozhlasem, nyní Českým rozhlasem Plzeň. A připojuje velmi osobitou vzpomínku starší než šedesát pět let. „Pro rozhlas jsem začal nahrávat už na jaře 1945. To byl plzeňský rozhlas ještě ve staré budově na soutoku Radbuzy a Mže, v budově po bývalé německé protiletadlové obraně Luftschutz, kolem nás byly louky a pole. Všichni jsme hráli a zpívali naživo. Nenatáčelo se, protože nebylo na co. To až později se začalo točit na kotouče, ale v nich se nedalo stříhat, daly se pouze nastavovat. Kolem studia se tenkrát pásly krávy a občas do vysílání a natáčení i zabučely.“

Během let se situace v rozhlase i na koncertních pódiích změnila k nepoznání a v současnosti se profesor Duras může radovat i z nového Domu hudby, který využívá právě Konzervatoř Plzeň. Na dnešním koncertě k jeho poctě zahrají Věra Rezková a Petr Novák, někdejší jubilantovi žáci a poté profesoři plzeňské konzervatoře. V jejich podání zazní hudba Lisztova, Constantinescuova, Chopinova a jako věčná hudební štafeta koncert uzavře Elegie, kterou zkomponoval letos dvacetiletý student Tomáš Karpíšek.

Vzpomínají žáci, dnes profesoři Konzervatoře Plzeň

„Na svá studentská léta ve třídě profesora Jindřicha Durase vzpomínám rád, byť to je člověk, kterému nic nikdy neuniklo, žádná nepřesnost nebo nedostatečné vypracování. Byl stejný ve svých požadavcích na své žáky jako k sobě. Vzpomínám si na své horké chvilky u prvního předehrání nové skladby, na jeho přítomnost u klavíru a jeho ostříží zrak, zda je vše přečteno dobře. Příkladný byl i jeho nadhled, se kterým se díval na každou předehrávanou skladbu. Vždy své poznámky dávkoval cíleně k tomu, aby se její obraz postupně blížil co nejvíce dokonalé podobě.

Petr Novák

Moje první setkání s profesorem Jindřichem Durasem spadá do doby před více než padesáti lety. Když jsem poprvé přišla do jeho klavírní třídy, nebylo mi ještě patnáct a říkala jsem si – co takový mladíček může umět? Ale brzy mi došlo, že je nejen vynikajícím pianistou, ale i výborným učitelem. Pro mne to znamenalo nové metodické postupy při nácviku skladeb. Jeho pokyny byly vždy konkrétní, neunikla mu žádná chybička. Výtky mě nikdy neurážely, vystupoval vždy s noblesou. Pochvala od něho pro mne znamenala pokaždé velké povzbuzení. Také jsem oceňovala to, že mi nechával volnou ruku při výběru skladeb. Vážím si toho, že jsem mohla být jeho žačkou a později třicet pět let kolegyní na plzeňské konzervatoři.

Věra Rezková

Půl roku před maturitou emigrovala má profesorka klavíru, paní profesorka Cynibulková, do Rakouska, a já jsem zůstal bez učitele hlavního oboru. Brzy jsme se dohodli s panem profesorem Durasem, že mě bude učit. Na hodinách jsme se zabývali různými skladbami a já se doma učil velký Chopinův klavírní koncert, který jsem měl hrát na jaře s orchestrem. Předtím jsem ho studoval s paní profesorkou Cynibulkovou. O koncertu pořád nepadlo ani slovo. Bylo asi deset dní před ním, kdy se mě pan profesor zeptal: „A umíš to?“ A já jsem odpověděl: „Jo. Umím.“ A tím naše konverzace ohledně tohoto koncertu skončila.

Miroslav Brejcha

Zveřejněno: 24. 1. 2011